Kdeže by byl nejmelancholičtější metalový styl, nebýt Mé umírající nevěsty? Čert ví, ale kdyby byli na doomové scéně jen a pouze tihle poslední Mohykáni, kteří převzali sdílené žezlo od CATHEDRAL a ANATHEMY, nešlo by nad ní udělat křížek. Tvůrčí síla a neustálá invenčnost anglické bandy se v posledních letech stará o vše podstatné a ostatní se zkrátka vozí v jejich mohutné brázdě. A to prosím nezůstávají MY DYING BRIDE přikováni na místě – kdo slyšel jejich avantgardní a do jisté míry revoluční (byť nepříliš nepochopenou) desku „34, 788%... complete“, dá mi jistě za pravdu. A což teprve poslední počin – „The Light at the End of the World“! Bylo snad někoho, kdo by se tím prudkým sestupem k syrovým kořenům nenechal zaskočit?

Konstantou v hudební tvorbě zůstává, že na fenomenální album se velice těžko navazuje – a Světlo na konci světa takovým počinem bezesporu bylo. „The Dreadful Hours“ pokračuje v drsné škole předchozí fošny a místy si troufá zabrousit ještě dál. Hlavní změnou je velký prostor, který poskytla Nevěsta hostujícímu klávesmajstrovi Johnu Maudlingovi z BAL – SAGOTH. Ten na černou kovařinu svých stálých zaměstnavatelů nezapomněl a jeho brilantní sborové stěny často vytvářejí společně se syrovými bodci kytar nefalšovanou blackovou monumentalitu. Kupříkladu v titulní kompozici by se mohli přiučit i CRADLE OF FILTH – parádně nabroušený pulzující riff a výhružné mručení kláves mrazí a udivuje. Jenže Bridi zacházejí ještě dál a v následující „The Raven nad the Rose“ rozjede bubeník Shaun svojí artilérii jako singrovku. To už je skutečně příbuzné s černým kovem! Samozřejmě, že Aaron opět prostřídavá svůj neskutečně ztrápený a plačtivý hlas s úchvatným a sytým řevem, který přechází až do havraního skřehotání. Neuvěřitelná hrdelní potence!

My Dying Bride dodržují pravidla žánru a jak už je u nich zvykem, prožívá doom metal na ploše 70 ti minut jedno z nejspanilejších období své dlouhé existence. Vytříbený cit pro roztáhlé, křehké pasáže, kdy obě kytary pouze zlehýnka vybrnkávají, pro zasněné melodické vyhrávky, proti nimž pak vyráží deathově nabroušené laufy, které rozmetávají veškerou krásu do všech světových stran. Kapela se dokonce pokusila vrátit k rafinované hře se zvukem, jakou udivila svět na albu „34, 788%... complete“. Zejména výtečná kompozice „Le Figlie De La Tempesta“ vrací do tvorby Nevěst moderní vichr – prim hraje basová linka, téměř šeptající Aaron a konejšivé plochy kláves, zatímco kytary škytají a kvílí z povzdálí. Vůbec je na „The Dreadful Hours“ znát, že si chce anglická pětice (přibyl kytarista Hamish a druhá sekera je na hutnosti riffů hodně znát...) zase rozšířit paletu výrazů – proto prostor pro Maudlinga a nejrůznější zvukové inovace. Mnohdy se odehrávají i dost překvapivé zvraty – například závěrečná takřka čtvrthodinová „The Return Of The Beautiful“ vypadá několik minut jako ta nejdřevitější doomová tryzna – rozmáchlé a jednotvárné truchloriffy, chroptící Aaron a melancholické kresby kláves – jenže pak se náhle skladba zvrhne do death metalového náklepu. To bych věru nečekal! Příjemný je i chvilkový příklon k silným a chytlavým songům s emotivním nábojem, jaké Bridi produkovali na „Like The Gods Of The Sun“ – na nové desce připomene tuto éru jeden z jejích vrcholů – píseň „My Hope, The Destroyer“. Přes všechnu úctu ke kompoziční i instrumentální zdatnosti se však nemohu zbavit pocitu, že minimalismus a ucelenost Světla na konci světa sluší doom metalu víc.

I přes částečné zklamání z ne tak intenzivní atmosféry, které jsem v některých fázích alba pocítil se jedná o výbornou desku. A jako vždy disponuje tato deska výtečným otextováním, které tvoří její nedílnou součást. Jako malý příklad spojení hudby a slova mi poslouží titulní kompozice. Celá skladba začíná konejšivým vybrnkáváním kytar a zvukem tekoucí vody. Nastupují kytary, ještě zdaleka ne nabroušené a malé dítě se před usnutím svěřuje matce se svým Strachem. Vrací se ukolébávající brnkání – to matka konejší své dítě, že již brzy usne a varuje ho před zhoubnou otcovou rukou. Z ticha se vynoří drtivé hradby kytar a nenávistný skřehot otce, který dítěti spílá a vyhrožuje. A po fantastické dunivé pasáži se vrací matka se svým průvodním motivem a snaží se marně dítě vzbudit z hlubin snu: „Maličký, cožpak neprocitneš? Otec už je pryč...“ Vybrnkávaní se halí do mlhy naříkajícího orchestru. Opona. Těžko se dobrat konečných významů, nebot příběhy MY DYING BRIDE se odehrávají v jakémsi mytologickém nadsvětě, plném symbolů dobra a zla, světla a tmy, neustálých svárů... Rozhodně se jim nevyhýbejte, jinak budete ošizeni o velkou část geniality smutnících Angličanů.

Sáhnout až na dno kalného jezera duše umí MY DYING BRIDE jako nikdo jiný. Není v jejich silách natočit slabé album a tak ačkoli tentokrát mě nadšení nezastihlo s takovou intenzitou a cestu k albu jsem hledal těžce, prožil jsem si své Děsuplné hodiny plnými doušky a nyní zakouším pocit uspokojení a zvědavosti, co nás čeká dál...